Home » Boj o talenty » CARRIE KIRSTEN: SYNDROM VYHOŘENÍ JSEM ZAŽILA UŽ V PATNÁCTI
Boj o talenty

CARRIE KIRSTEN: SYNDROM VYHOŘENÍ JSEM ZAŽILA UŽ V PATNÁCTI

Carrie Kirsten je influencerka, studentka a autorka seberozvojové knihy 3 principy. My si s ní povídali o jejích začátcích, studiu, motivaci i snech.

V roce 2012 jste spustila svůj blog ve kterém jste psala o svých zážitcích, snech, myšlenkách a cílech. Měla jste již tou dobou představu kam Vás to za pár let posune?

Upřímně ne. Trochu jsem sice v nějaký ten posun či úspěch doufala, protože jsem se tenkrát chtěla aspoň malinko přiblížit mému tehdejšímu celosvětově známému vzoru, ale nepočítala jsem s tím, že by to opravdu mohlo vyjít. Začala jsem psát primárně z důvodu, že jsem neměla moc kamarádů, se kterými bych si o tom mohla povídat a moji rodiče byli vždy velmi pracovně vytížení, takže neměli tolik času se mnou rozebírat “nepodstatné” věci a polemizovat o životě.

Trochu předvídatelnější už to však bylo ve chvíli, kdy jsem začala natáčet videa na Youtube (2014). Na české scéně už bylo několik tvůrců, kteří byli poměrně známí a mezi zahraničními youtubery už se místy jednalo vyloženě o celebrity. Takže se dalo tak trochu odhadnout, kam se to celé za pár let zhruba posune či dostane, ale stále jsem si nebyla jistá, jestli to budu právě já, komu se to povede. 

Jste stále studentkou, jakému oboru se věnujete?

Studuji šestiletý obor human resources na ekonomicky zaměřené vysoké škole (VŠEM), což je potom vlastně taková specifická, tak trochu psychologická, složka ve firmě, která se stará o řízení lidkého kapitálu, která působí na zaměstnance podniku a ovlivňuje jejich motivaci, produktivitu,… atd.

Jak důležitý je dle vás výběr kvalitního vzdělání, podle čeho jste si vybírala svůj obor? 

Nevím, zda bych typy vzdělání rozlišovala vyloženě na “kvalitní” nebo “nekvalitní”, spíše jsem vybírala a rozhododvala se podle toho, aby ta škola splňovala veškeré mé požadavky a co nejlépe mě vzdělala a připravila na moji budoucí práci. Tedy co nejvíce možností, příležitostí, zkušeností, zajímavých praxí, kontaktů.. A obor sám o sobě jsem tehdy vybírala podle toho, co by mě asi tak bavilo a zajímalo, nebo kam bych svůj život z pracovního hlediska chtěla směřovat. Původně jsem si tak trochu myslela, že by to mohl být marketing, protože je to něco, čemu se v rámci kampaní a reklam na sociálních sítích věnuji, ale po 1. ročníku mi došlo, že jsem se oborem pravděpodobně minula. Podvědomě jsem hledala spíše něco, co bude více komunikační, manipulační, motivační a psychologické, což bylo právě to HR, na které je naše škola mimo jiné úplně nejlepší, takže jsem obor změnila a našla se.

Spolupracujete s panem Mühlfeitem, který se věnuje koučování a osobnímu rozvoji. Co pro Vás tato spolupráce z hlediska osobního rozvoje znamená? 

Vzhledem k tomu, že jsem poměrně mladá a mám se stále co učit, vnímám, že potřebuji “dohled” někoho staršího a zkušenějšího, kdo mi čas od času pomůže či poradí. Přeci jen musím občas řešit věci, které se mých vrstevníků ani zdaleka netýkají (např. v 18 jsem zakládala firmu, začala fakturovat, posílat daňová přiznání, řešit obrovské marketingové kampaně, uzavírat smlouvy, stala se i plátcem DPH tzn. posílání měsíčních hlášení a spoustu dalších záležistostí..) takže si pak chodím pro rady ohledně byznysu, nebo pak také na mentoringy, kde se věnuje primárně tomu, abych se ze všeho nezbláznila (smích). Honza mě učí a vysvětluje mi, jak se při jaké situaci chová moje hlava a jak to třeba můžu změnit či ovlivnit, jak mám na různé situace reagovat a čemu se třeba vyhnout.. Vzal mě i na svůj kurz ‘Odemykání lidského potenciálu‘, kde jsem se dozvěděla, nebo respektive jsem se utvrdila ve svých silných stránkách a přednostech, pak jsem šla i na několik jeho jiných přednášek, kde jsem čas od času jak host přednášela také, seznámil mě s novými lidmi a zasvětil mě do takového toho podnikatelského světa. Patří mu každopádně můj obrovský vděk, Honza je opravdu neuvěřitelný člověk a je mi ctí, že můžu spolupracovat s někým, jako je on. 

Sama se věnujete workshopům a motivačním přednáškám. Jak vnímáte motivaci dnešní generace Z? 

Nemám sice moc srovnání s jinými generacemi, protože je mi 21 let a sama do této kategorie spadám. Obecně vnímám u nás všech jistou závislost a vážnost udávanou internetu a hlavně soc. sitím, díky kterým pak naše motivovanost mnohdy dost hapruje. Např. Instagram vidíme stále plný fotek a selfies bohatých californských holek s dokonalými křivkami, perfektními make-upy a užasnými životy, což nás, jako holky, mnohdy dokáže přivézt až do stavu či pocitu méněcennosti, nedostatečného úspěchu, odmítáme samy sebe a u psychicky slabších to může vést až k depresím.

V současné době mají totiž obecně mladí lidé převážně internetové vzory a tráví většinu svého volného času na mobilu, tabletu či laptopu, jak už je pro tuto generaci charakteristické. Zároveň je vcelku logické, že většina z těch lidí či osobností se na internetu snaží ukazovat jen to hezké a pozitivní, protože proč svými problémy někoho zatěžovat, nebo proč je sdělovat cizím lidem, ale přesně to pak v každém z nás může utvořit opačný efekt a vyvolat pocit, že jenom ten náš život je vlastně k ničemu, že všichni ostatní se mají lépe atd. Navíc si poslední dobou všímám, že každý z nás v tom životě najednou extrémně spěchá. Všechno chceme mít honem honem hned teď, všechno chceme stihnout zažít v co nejnižším věku a např. když vidíme u mladých zahraničních umělců, kterým je někdy sotva 20, jak se vozí v drahých autech, bydlí v obrovských sídlech, maji na sobě spousty drahých šperků. Rozhazují peníze všude možně a my oproti nim sedíme doma a říkáme si, že bychom chtěli mít to samé. Jenže vlastně nemáme skoro vůbec nic a asi ani nikdy mít nebudeme, protože poměry úspěchu v ČR a USA se nedají srovnávat, takže si rovnou řekneme, že nemá smysl něco dělat a tak podobně se hroutí různé i jiné sny.

Já přesně z tohoto důvodu měla už někdy v 15 letech syndrom vyhoření a (na poměry zahraničních celebrit) krizi středního věku, kdy jsem byla nešťastná z toho, že nic nejsem, nic nedělám, nic neumím a nic nemám a můj tehdejší vzor byl už ve svých 12 letech na vrcholu své kariéry. Tehdy, ale musím říct, že když jsem byla ve věku dětského snílka a nic mi nepřipadalo nerálné, neuvěřitelně mě to namotivovalo a začala jsem na sobě pracovat. Založila jsem si výše zmiňovaný blog a přesně o tom jsem tam psala a dostalo mě to až tam, kde jsem nyní. Ve svém současném věku už ze mě sice opadla taková ta dětská naivita a uvědomuji si, jak je život složitý a náročný. Vím už tak trochu, že všechno nejde hned, ale stejně ten vliv a nápor videí a fotek, co denně vídám, mě stále vnucuje myšlenky, že bych se už teď nejradši viděla v obrovské vile s drahými auty, možná už vdaná, jedno dítě a procestovaný celý svět, i když stále nemám ani tu vysokou školu.Takže na jednu stranu je internet úplně úžasnou věcí, která dokáže s jednou informací během milivteřin obletět celý svět, máme přehled úplně o všem, co se kde děje, ale na druhou stranu, má každá země své specifické možnosti, nebo možná lépe řečeno limity, které nás dále nepustí a tím pádem je pro nás výsledek naopak dost frustrující.

Jste influencerka, studujete vysokou školu a stihla jste i napsat knihu. Co Vás osobně pohání k tomu, abyste hledala nové a nové pracovní výzvy ? 

Mojí povahou je neustále vykonávat nějakou činnost a jak influencerství, tak psaní knihy výborně vyplnilo všechen můj volný čas, který mám při dálkovém studiu. Ráda něco dělám a vadí mi, pokud svým časem jakkoliv mrhám. Takže mojí největší motivací je být plně zaneprázděná a dále také přirozená potřeba seberealizace a kariérního vzrůstu. A v neposlední řadě je to samozřejmě také finanční ohodnocení, které bych v tomto věku v žádné práci a už vůbec brigádě nedostala.  

V knize 3 principy se věnujete osobnímu rozvoji. Jakým způsobem můžou lidi tyto 3 principy aplikovat do pracovního prostředí ?

Do pracovního prostředí bych uplně neřekla. Samozřejmě jsou to takové základní principy, kterými se může držet člověk v každém věku, ale kniha je schválně cílená primárně na teenagery. Myslím si totiž, že seberozvojových a motivačních knih pro dospělé je již na trhu příliš, stále se opakují, ale mladý člověk se v nich jen těžko najde. Jsou ve většině případů psané složitě, jejich text je náročný na pochopení.  Poznatky z “dospělého světa” a jsou dost často přirovnávané např. k vrcholovým pozicím v zaměstnání. Takže ve chvíli, kdy nějaký teenager trpí s problémem typu sebepoznání, sebevědomí, sebeláska, nebo dále pak třeba školní šikana, kyberšikana a problémy týkající se dnešních soc. sítí, sny a cesta k nim a mnoho dalších záležistostí, těžko by jim “to dospělácké” nějak pomohlo. A vzhledem k tomu, že i já, jako obyčejný teenager, jsem si těmito problémy ještě poměrně nedávno prošla, ale nikdy jsem na trhu žádnou odpovídající literaturu nenašla. Proto jsem se rozhodla vymyslet a odvodit si svojí vlastní “teorii o životě”. Spojila jsem si tedy vlastní myšlenky, úsudky a přirovnání k naprosto základním činnostem z běžného života okolo těch 12-20 let, které jsem odkoukávala jak z mého přirozeného chování, zážitků a zkušeností, tak i lídí okolo mě. Ty jsem pak rozdělila do spousty témat a definovala pod 3 základní prinipy. Každý jsme malíř svého života, Sny jsou jako héliové balónky a Všechno na světě má svůj pohon (pozitivní energie).

V tuto chvíli je kniha na trhu 3 měsíce a mezi mladými lidmi má nauvěřitelný úspěch. Denně mi chodí desítky ohlasů a poděkovanání od lidí, kteří se v ní našli a kterým pomohla rozhodnout se, vstát, změnit to, s čím něbyli spokojení a získali motivaci a chuť do života, která jim dosud scházela. Celou knihu doprovázelo vyprávění z mé zkušenosti, moje vlastní příběhy, které jsem dosud nikdy nikde nesdílela a jakožto vzor mnoha mladých lidí jsem chtěla ukázat, že ač můj život ze sociálních sití může působit sebedokonaleji, i já jsem obyčejný člověk, který si prošel tím vším, čím si nyní prochází oni. A když se povedlo mně, dostat se pouze silou vlastní vůle z nečekaného životního propadu, respektive až z péče odborníků, mají teď jedinečnou šanci, aby se to povedlo i jim, plus to mají o to víc ulehčené, že si ty principy nemusí v hlavě skládat a vymýšlet sami, ale už to mají od někoho sepsané a zformulované.

Další článek