Olympijská medailistka Andrea Sestini Hlaváčková vzpomíná na pohádkovou cestu k londýnskému stříbru i na to, jak důležité je předávat dětem vztah ke sportu.
Andrea Sestini Hlaváčková
bývalá česká profesionální tenistka, deblová specialistka
Máte stříbrnou medaili z olympiády, to je obrovský úspěch. Jaká k ní vedla cesta?Samotná olympiáda v Londýně v roce 2012 pro mě byla hodně specifická právě tou cestou, která začala až těsně před ní. S kolegyní Luckou Hradeckou jsme s účastí na olympiádě moc nepočítaly a kvalifikovaly jsme se jen díky odstoupení Květy Peschkeové na poslední chvíli. Odjely do Londýna a celé to bylo jako pohádka ze sna, která procházela každým krokem přes velmi úspěšné a kvalitní týmy. Ohromně těžký byl hlavně semifinálový zápas o medaili proti Američankám. Bylo to ale úžasné. Ta cesta byla krásná a pohádková.
Sdílejí vaše děti vášeň pro sport? Myslíte, že jsou společné sportovní zážitky důležité?
Rozhodně. Bojuji trošičku s tím, že moje šestiletá dcera se hrozně ráda hýbe a běhá a je divoká, ale ještě se mnou nesdílí vášeň pro nějaký organizovaný sport. Přesto jsem s ní od tří let začala chodit na různé kroužky a sportovní aktivity, aby k tomu měla trošičku vztah a tušila, co to znamená přijít na trénink jakéhokoliv sportu. Aby tam měla nějakou povinnost, respekt k trenérovi a k nějakým pravidlům. A to se jí budu snažit vštěpovat, dokud na ni budu mít určitý vliv. Vliv rodičů pak v pubertě ustupuje a já bych do té doby chtěla dojít u svých dětí k tomu, že budou mít vztah ke sportu. Je to pro mě naprostou životní prioritou. Ten vztah samozřejmě buduju i tím, že jí dávám sama příklad a ukazuju jí, že je pro mě sport důležitý, že když mám volný čas, sama ho provozuju. A manžel je taky zářným příkladem.
Máte tip na první pomoc při nachlazení nebo když cítíte, že na vás nebo děti něco leze?
Těžko říct. Pro mě je vždycky důležitý nějaký odpočinkový režim a doplnění vitamínů, ale přírodní cestou. A taky se snažit co nejvíce odpočívat. Je důležité zareagovat na příznaky co nejdříve a kvalitně se vyspat. To je vždy obrovským lékem pro tělo moje i dětí. Spánku mám totiž posledních šest let kvůli dětem nedostatek. Zrovna tento týden jsem cítila, že na mě leze nějaké nachlazení, a manžel mi vypomohl tím, že spal s miminkem, takže jsem mohla spát nějakých 8 až 10 hodin v kuse. To mě zachránilo.
No a pokud je třeba a doktoři rozhodnou, tak i nějaké léky. Nejsem žádný odpůrce očkování nebo člověk, který by nechtěl léčit tělo ani antibiotiky, ale samozřejmě se snažím využívat je co nejméně.
Jak společně rádi trávíte čas?
Nejčastěji jsme společně venku. Manžel rád jezdí na kole, bere mladší dceru na sedačku a ukazuje jí život ze sedla. A já zase s dětmi ráda trávím čas venku po nějakých parcích a aktivitách. Hrozně ráda s nimi chodím do zábavních parků, na prolézačky atd. Užívám si, když je teplé počasí, a úplně se děsím té zimy, kdy den venku končí kolem čtvrté odpoledne, protože se setmí. To je pro mě prostě jako takové přežívání. Takže se budu určitě snažit se i letos v zimě přesunout někam do teplejších krajů a najít to sluníčko jinde.
